Předchozí, létem vyšisovaný, příspěvek si notoval o kráse putování bez společnosti. Cestou necestou. Dnem i nocí. Člověk by řekl, že jít si ráno za rozbřesku zaběhat, je po (před čtvrt rokem absolvovaném) třídenním výšlapu naprostá banalita.
Jednou ráno se mi naskytl čas i prostor vyrazit do nedalekého lesa zaběhat si. Čas byl právě teď. Za hodinu už bylo třeba děti vypravit do příslušných institucí… a muž směřoval do práce.
Jenže… tma. Dost tmavá. Zatím čekám v bytě. Vyčkávám, až den trochu zesvětlá. Když černota lehce zešedla, sebrala jsem pečlivě připravený batůžek s pitím, čelovkou, mobilem a klíčema a vyrazila autem na příslušné stanoviště.
Na místě černá káva noci snad ještě zesílila. K pocitu nepropustnosti se přidává hustá smetana mlhy. To bylo tím, k parkovišti přilehlým, lesem, říkala jsem si. Takže by mě to mohlo uklidnit. Pokud bych se zrovna do toho lesa nechystala vstoupit.
No nic. Úplně v klidu nejsem, ale do světla čekat nemůžu. Takže stupuju na cestu do lesa. Jdu asi deset, dvacet kroků, ale stromy se zdají moc vysoké a nepřátelské. „Dál ne“, říkají svým postojem, „teď je to tady naše“.
Zkouším ještě kousek, ale padá na mě tíha a strach. Cítím se ohroženě neznámem, přestože jsem na místě, kudy jsem šla snad stokrát.
No nic. Vyklízím pole. Tedy les. Chvíli couvám. Pak se pomalu otáčím a rychlou chůzí odcházím, vracím se k autu. Jako od cizího naštvaného psa.
Uff, toto nebylo dobré. Jsem ráda, že jsem couvla.
Je dobré učit se poznávat svoje limity.
Prospěje, přiznat si hranice, kam už se nevstupuje.
Je fajn nedělat věci za každou cenu.
Ten les mě nepustil. Ale nestalo se nic.