Řekneš to? Promluv, nebo mlč. Ale už to pusť. Nemůžeš něco říct? Zadržíš si to v sobě? Opravdu to tak chceš? Kam zmizí ta slova? Nevyřčená. Pokud o něco zavázíš stále znova, není to něco, co by tě udržovalo silným. Není to nic, co by tě pustilo z vyjetého oválu ven. Ven na tvou cestu. Ukopávat si palec stále o stejný práh? Zakopávat o ten jeden kámen? Tak zvykneš si. O nic nejde… Ono se to zahojí, že? Jenom malé odřeniny.
Ale bolí. A fest. A stále ten stejný kop? Proboha proč?! Kde pak chybí ta síla a pozornost, kterou nám bere hojení všech ran?
Uvíznou ta slova v krku? Jako rybí kost. Dost možná. Snažíš se je dostat ven, ani nevíš. Jen na všechno a všechny kašleš. Reflex. Tělo se brání tomu, co tam nepatří. Skrývat slova. Z pohodlnosti? Ze strachu? Z toho všeho… Že nám to prochází. Jenže… všeho dočasu.
Pohodlně se usadíš ve svém plyšovém křesle nazvaném „To nemusím.“ nebo „Když to neudělám, tak mi to projde.“ Málo se omlouváme. Málo děkujem. To vše zůstává. Nikdo nezapomíná. Co se má říct, to se ví. To je. Může se stokrát dělat že nic, ale samo to nezmizí. Slovo. Síla obrovská. Seber sílu a vědomí na to, že to tak je.
Těch myšlenek, co tvoří slova, těch slov, co tvoří myšlenky… Pouštěj je, vypouštěj. Černé smrduté temné mraky. Jo i ty nadýchané sladce vonící růžové obláčky. To všechno pusť. Sleduj to z mírného povzdálí. Je to něco, co propluje a zmizí. Jen pozoruj. Je to jako to počasí na horách. Mění se každou chvíli. A skály mlčí. Hory stojí stále stejně pevné.
Jiné jsou zas jak tulivá medvíďata. Těch se trochu nechceš zbavit. Jen tušíš, že z nich vyrostou hladové šelmy. Je třeba je včas odlákat na maliny či med. Pryč od tebe. Do lesů. Vše mírně a laskavě. Jsou to přece mláďata. Všem bude líp. Oni se najedí a tebe nesežere vlk, vlastně medvěd.
Má tohle vlastně nějakou myšlenku? Jen tři: PŘIZNEJ SI TO nebo PŘETVOŘ TO a nebo TO PUSŤ.