Ve dnech epidemie vytahujeme z klobouku své postoje a chování k této „jedinečné“ situaci. Při případné nerozhodnosti nám to usnadní vláda a její nařízení. Dává mi to smysl. Tato nařízení. I to, že nám rozhodování usnadňuje. Prostě je to dáno a budeme tomu věřit. Vymezování se, odmítání a bagatelizování takovýchto omezení je jen zvykem lidí, kteří se rádi vymezují, rádi odmítají a bagatelizují. Lze to pochopit. Znám to. Dělám to taky. Často. Bývá to užitečné. Teď ne. Veškerá snaha se dá shodit, veškerá opatření zpochybnit. Spousta se toho děje za oponou, mnohé je utišeno či upraveno. Konspirační teorie tady rozvíjet opravdu nebudu. V případě takového zájmu raději zaplujte na jiné blogy. Já jen… raději bych se dostala ke svým dojmům… Co s námi dělají změny v každodenním provozu? V každodenním životě? Jak to prožívá každý z nás? Jinak rodič školáka, který je rázem rodičem „domškoláka“. Jinak mladí a svobodní. Žádná párty, ale sociální sítě jedou. No, až na tu chybějící párty žádná změna. Zcela jinak staří lidé, kteří jsou ohroženi nejvíce a navíc mají o dost více tendenci se strachovat. Postojů je velká spousta. Nová opatření. Retardéry běžného života. Karanténa. Roušky. Zahal se a zůstaň bez kontaktu. Vlastně – zahal se a buď s těmi nejbližšími. Dělej to, co jsi už dlouho odkládal. Drž si odstup. Ujasni si, co je důležité. (…pokračování příště…)
Nezařazené
Zahal se a drž si odstup!
