Rozhodla jsem se ujídat z hojnosti volného času co největšího krajíce. Ano. Dokud je to možné, jím, když je hlad. Čas zvaný „sama pro sebe“ je nenahraditelný.
Proto když muž s dětmi balili svých pět švestek na již tradiční „apaluchu“, zaváhala jsem nad příchozím nápadem jen chvilku. Nápad? Spíš impuls. „Seber se a vypadni!“. Znělo zvolání z nitra. Odpovědí byl za pár hodin sbalený batoh, já po obědě a sedící v autobuse jedoucím směrem „ven“.
A jak že bylo venku? Sic s těžkým batohem přesto lehce. Letně. Svobodně. Odpočinkově.
Člověk jde kam se mu zrovna chce. Odpočívá a jí, kdy potřebuje. Rozhoduje se sám.
Spoustu možností si nesmí připustit. Jen je. Nesmí existovat pochybnosti.
Může to být podivné… Jít sama. S batohem. Cestou necestou. Ne, vlastně podivné je BÝT VIDĚNA, že jdeš sama. S batohem. Cestou necestou.
Ale když víte, co děláte a proč, za (ne)jednu podivnost to stojí. Ať si lidé mají pochybnosti. Jen ty je mít nesmíš. Nikdy je nedat najevo. Být jistý. Okolí jen odráží cokoli v tobě.
A tvá cesta odráží to co žiješ.
A s čím nejhorším se můžeš potkat sám v divočině? V divočině lesních pěšin, místních hostinců, kde se chcete najíst, nebo vlastně kdekoli na své cestě? Tak s čím? Jedině sám se sebou. No s čím nejhorším… spíš bych řekla ne s čím nejhorším, ale… s čím nejblíž se můžete potkat. V dobrém i špatném.
A můžu říct – bylo to setkání docela příjemné. Jen někdy bylo potřeba překonat strach. Ale s tím se počítá.
V ohybu cesty, když scházíš z kopců od ovcí, svítí keř obsypaný květy. Bílá růže stolistá. Voní fest. Zvlášť když je skoro úplněk. Jeden utrhneš. Voní fakt jinak. No, domů nedoneseš. Necháš ji srncům, co obštěkávají si louku, kterou chceš jít. Pustí tě. Jen ze hřbitova u kostelíka pod tebou někdo mává rukama. Nějaký rituál? Nebo hadr ve větru? Nebo hadr na holi? Nebo…? Duchové nemusejí být jen bílí… Vrba nad tebou pozná tvůj strach, i když ho umíš zabalit a ukrýt. Promění se v bubáka, co se nad tebou vzpíná s roztaženýma rukama. Ne, na to neskočím, nenechám se nachytat. Řeknu: „Díky, strachu, já už se nebojím!“. Odsud je taky třeba sebrat se a vypadnout. Jen v klidu a pomalu. Jdu si najít fleka na spaní v rohu louky u lesa. Cestou ještě zakřičím na přežvykující srnce, abychom o sebe nezakopli. Utíkají s pokřikem pryč.
Ustelu si na nerovné louce a ještě přečtu pár slov z mého knižního průvodce s názvem „Nečíst“:
SPĚCHEJ POMALU. NAUČ SE BÝT SÁM. NEBOJ SE.
Zítra do Hanušovic. A teď už spát! Dobrou.