Tabu a bubáci.
Zabývejme se i tím, co nás děsí. Našimi „kostlivci ve skříni“.
Původně byl tento příspěvek obecnější a pojednával o našem strachu a o tom, jak od něj utíkáme (tak jako od jiných „nepříjemných“ emocí).
Z papíru své kraťoučké zamyšlení přepisuji předposlední březnový den roku 2020, kdy kostlivci pro mnohé z nás nabyly reálnějších rozměrů v podobě striktních omezení, médii hutně přiživovaného strachu o zdraví či dokonce obav o život. Zde zapsané dojmy ze strachu kolem nás jsou tedy upravené, čerstvé březnové.
Nemá cenu jistá fakta přecházet nebo dokonce preventivní nařízení obcházet. Jsou smysluplná. Mýt si ruce, nosit roušky, izolovat se… Pro každého člověka jinou měrou náročné, a pokud jde o izolaci, tedy karanténu, tak s pro každého s jinými dopady.
Nucená změna životního stylu vyplývající z těchto omezení může přinášet větší psychické nepohodlí už jen tou změnou. Je na každém, jak změnu promění v (ne)výhodu.
Jenže médii důsledně přiživovaný strach, to už je jiná káva. Přikládají polínka do už tak velkých plamenů úzkosti, rozfoukávají jiskry paniky.
Lidé si nechávají své strachy v sobě. Je to hloupý zvyk. Raději pojmenujme, vše co cítíme. Slova nám dají sílu. Řeč vytříbí myšlenku, popíše situaci a tím dá obávané objekty do příslušných chlívečků. Chlíveček „malý strach“, chlíveček „trochu větší strach“… Uvidíte, že chlívky na na obří strachy vůbec nebudou třeba. Vše, čeho se obáváme můžeme takto zviditelnit. Vše, co vyslovíme nahlas, je přiznané, podáme tomu pomyslnou ruku. Podíváme se pravdě do očí a vše si přiznáme. Většinou tak zjistíme, že objekt našeho strachu vyvolává strach mnohem menší, než se zdálo dle počátečního třesu. V každém případě je už objektem a dá se uchopit. Můžeme jej šikovným chvatem položit na lopatky. Ale třeba prostě odejde. Velmi pravděpodobně bude malým strachem, který stačí konejšivě pohladit pohledem a on zmizí. Nadobro. Protože jsme se mu postavili čelem. A my zas o vlákno zkušenosti zesílíme.
Jsme zase u toho – nemá cenu nic skrývat. Skopávat pod kobereček.
Buďme nad věcí, ale upřímně. Naše pocity si přiznejme. Proměňme je pak tak, ať nás život nebolí. Hodně štěstí. A buďme zdrávi!